Nedávno jsme vydali článek o tom, jak hodnotí náš seminář metodici prevence a samotní účastníci. Dneska se podíváme na to, co o semináři říkají naši lektoři. Vyzpovídala jsem Martina, Jardu, Vaška a Honzu.

Martin a Jarda jsou lektoři, kteří jsou na vozíku a zprostředkovávají dětem hlavně informace o životě po úrazu páteře. Vašek a Honza se zase věnují činnostem, které vyžadují fyzickou přípravu. Vašek je fitness trenér a Honza hasič.

1) Proč sis vybral BanalFatal?

Martin: Po mém úrazu mě oslovil Honza, že je volné místo lektora. Vzhledem k tomu, jakým aktivitám jsem se jako dítě a později dospělý věnoval a zažil jsem tak dost „krizových“ situací, jsem měl pocit, že dětem mohu něco z toho předat.
Honza: Nadchnul mě výstup Hynka s Ondrou a reakce dětí.
Jarda: Vždycky jsem byl trémista a tuhle svoji vlastnost jsem chtěl odbourat. Navíc mi přišlo, že můj příběh se do BF hodí.
Vašek: BanalFatal si našel mě.

2) Co Ti osobně projekt dává?

Martin: Baví mě dětem předávat své zkušenosti získané při různých adrenalinových sportech. Myslím, že jim můžu říci, jak k různým situacím přistupovat, co dělat a jak minimalizovat riziko úrazu. Zároveň na mém příkladu vidí, co se může stát. Také ale vidí, že i po vážném úrazu život nekončí.
Honza: Možnost předat zkušenosti, které jsem získal a třeba i poradit.
Jarda: Sebepoznání. Často při přednáškách narazíme na nějaké téma, o kterém jsem třeba ještě nepřemýšlel a nebo jsem měl jiný úhel pohledu.
Vašek: V prvé řadě dobrý pocit ze smysluplné práce. V druhé řadě kontakt s týmem BanalFatal!, kterému se nebojím říkat kamarádi.

3) Jakou otázku dostáváte od dětí nejčastěji?

Martin: Jestli budu ještě někdy chodit, co dělám za sport, jak řídím auto, jestli mám děti a jestli cítím nohy.
Honza: Většinou něco ohledně autonehod.
Jarda: Proč nemám prst.
Vašek: Na mě jako zdravého lektora moc otázek nejde. Drtivá většina dotazů směřuje na lektora na vozíku.

4) Zamýšlí se děti nad informacemi ze semináře?

Martin: Ano, nejvíce se zamýšlí při závěrečné část, kdy vozíčkář říká svůj příběh a dochází jim, že to co viděly na videu může mít opravdu vážné následky.
Honza: Myslím, že jo.
Jarda: To je individuální, ale některé určitě ano.
Vašek: Ano, při rozboru jednotlivých videí, které jsou pro ně divácky „zajímavá“, je vidět zaujetí a zájem diskutovat.

5) Jak děti reagují na promítaná videa?

Martin: Videa v nich probouzejí emoce. Často reagují zvukovými projevy, někdy si zakrývají oči, někteří nadávají a říkají, proč to ten člověk dělá, někomu daná situace přijde směšná. Většinou si uvědomují, co se tam děje a jaké mohou být následky. Ale některé děti nechápou, že se to týká i jejich osoby a myslí si, že jim se to stát nemůže.
Honza: Většinou úlekem nebo smíchem. Častější je ale ten úlek a soucit.
Jarda: Úlekem a smíchem.
Vašek: Občas se ozve pubertální smích, ale při upozornění na vážnost situace a hlavně zdravotní následek pádu, který právě zhlédly, je reakce žádoucí – údiv, strach o zdraví aktérů.

6) Co si myslíš, že by dnešní děti nejvíce potřebovaly z hlediska bezpečnosti?

Martin: Sportovat, být v kondici, přiměřeně edukovat od dospělých, především od rodiny.
Honza: Víc se hýbat.
Jarda: Myslím, že se nic nevyrovná osobní zkušenosti a pokud jim tuhle osobní zkušenost může někdo předat, tak je to skvělé. Jen víc podobných projektů jako BF.
Vašek: Více trénovat a realistický pohled na svoje pohybové schopnosti a dovednosti.

7) S jakými novými informacemi ze semináře děti odcházejí?

Martin: Co je mícha, jak funguje, k čemu je. Co se stane, když si jí poškodí, jak se to nejčastěji stává. Proč lidé končí na vozíku. Základní informace o CZEPA a o programu BanalFatal! (proč vznikl, co je jeho cílem apod.). Jak se dá žít s handicapem, co tito lidé potřebují, jak na ně reagovat. Vždy mají děti možnost se na cokoliv zeptat. Jak by se měly chovat při rizikových sportech a činnostech, uvědomovat si vlastní limity, jak pracovat se svým tělem a psychikou. Základ první pomoci při poranění páteře.
Honza: Asi že nejsou úplně „neprůstřelní“.
Jarda: Vždycky si přeji, aby v dětech zůstal spíš takový ten aha moment. Když se dostanou do potenciálně nebezpečné situace, tak jim naskočí: Aha, o tom nám povídal ten kluk na vozíku, možná bych se měl na chvilku zastavit a promyslet si to, ať se mi taky něco nestane.
Vašek: Základy fyziologie páteře a míchy. Mechaniku možného úrazu. Jak se chránit a předcházet zbytečnému riziku.

8) Myslíš si, že by měli metodici prevence pracovat více s prevencí proti úrazům?

Martin: Liší se to asi škola od školy. Někde děti dobře reagují, znají situace a jak se v nich chovat a na co si dát pozor. Někde je to naopak. Špatné by třeba nebylo i naše hodnocení – jak jsme vnímali žáky a jejich informovanost o problematice úrazů.
Honza: Určitě. Hodně věcí, který dětem říkáme, slyší prvně.
Jarda: To neumím posoudit.
Vašek: Určitě ano. Úrazy páteře a míchy jsou jedny z nejzávažnějších úrazů vůbec.

Rádi bychom se s vámi podělili o zajímavé informace o našem projektu, na které ve své diplomové práci na téma Program BanalFatal! v prevenci úrazů páteře a míchy přišel náš lektor Vašek Pokorný.

Jeho hlavním cílem bylo zkoumání subjektivních dojmů účastníků programu po jeho absolvování, tak, aby bylo možné posoudit emoční působení programu a jeho vliv na další chování dětí.

Dotázáno bylo 6 školních metodiků prevence a 164 žáků.

A co zjistil?

• Všichni respondenti z řad metodiků se domnívají, že absolvování přednášky bude mít určitý vliv na změnu chování žáků při rizikových aktivitách.
• Promítaná videa s reálným úrazem nepovažují za nadměrně drastická.
• Polovina oslovených školních metodiků prevence uvedla, že se přímo setkávají s rizikovým chováním žáků při pohybových aktivitách.
• Pro 60,3 % žáků nebylo nic příjemného vidět promítaná autentická videa, na kterých je zaznamenán úraz.
• Téměř čtvrtina (23,2 %) žáků má zkušenosti s rizikovými situacemi, které naštěstí neskončily úrazem.
• Po absolvování programu se 36 % žáků určitě domnívalo (spíše ano 44,5 %), že by se před případnou rizikovou aktivitou dokázali zachovat racionálněji.

Obě dotazované skupiny se shodly na přínosnosti a preventivní program hodnotí kladně. Videa jsou dostatečně dramatická, aby vyvolala značnou odezvu diváků, ale zároveň je respondenti neoznačili za nevhodná. Z obou stran je chválena diskuze s lektorem, který prodělal úraz s následkem poranění míchy.

Celou diplomovou práci naleznete ZDE.

Pokud byste měli o náš seminář zájem, napište nám na e-mail banalfatal@czepa.cz. Přijímáme objednávky na podzim 2021. 

Náš program prevence úrazů páteře a míchy pro mládež „BanalFatal!“, který organizuje Česká asociace paraplegiků ve spolupráci s pojišťovnou Kooperativa, získal záštitu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

Jak program probíhá? Dvojice lektorů, z nichž jeden je na vozíku, navštěvuje bezplatně druhý stupeň základních škol, střední školy nebo dětské tábory a vede debatní semináře. Na nich nejen sdílí s žáky informace o rizicích sportování v podobě úrazů páteře a míchy, ale zejména se snaží v nich názorně – formou videí, zkušeností a příběhů – vyvolat sebereflexi vlastního rizikového chování.

„Letošní rok rozšiřujeme počet besed a přidáváme do našeho portfolia zimní akce, kde se snažíme děti naučit, že při lyžování je vhodné nosit nejen helmu, ale i chránič páteře. Jsme rádi, že záštita ministerstva školství potvrdila kvality našeho programu,“ uvedla Klára Vohrnová, koordinátorka programu.

Program nezakazuje, ale motivuje děti, aby si samy došly k tomu, že je třeba přemýšlet o tom, jak případná rizika při sportu minimalizovat, být dobře připraven, zbytečně se nepředvádět a nemachrovat, vyhledávat odborné trenéry,, používat ochranné pomůcky,, nekonzumovat před sportem alkohol či jiné omamné látky, věnovat pozornost terénu, kde sport probíhá atd.

„Program BanalFatal! považuji za jeden z pilířů činnosti CZEPA. Mnoho úrazů zejména mládeže a mladých dospělých vzniká bohužel stále zbytečně, nedodržením bezpečnosti při sportu, absencí ochranných pomůcek, machrováním. Ani mnoho dospělých neví, že v páteři je mícha a její poškození má fatální následky. Kdybych coby sedmnáctiletá dívka absolvovala podobnou besedu, dost možná, že bych dnes na vozíku neseděla,“ uvedla Alena Jančíková, ředitelka České asociace paraplegiků – CZEPA.

„Bylo to před dvěma lety. Šli jsme s kamarády do bazénu plavat a skákat, dělali jsme kraviny, skočil jsem a dopadl jsem hlavou na dno. Poranil jsem si míchu, musím se proto do konce života pohybovat na invalidním vozíku. Stal se ze mě kvadruplegik. Zpočátku po úrazu jsem nedokázal vůbec nic, hýbal jsem jen hlavou a byl jsem plně závislý na druhých. Teď už díky rehabilitaci a posilování postupně získávám dovednosti k co největší soběstačnosti. Rád bych všechny varoval, aby neblbnuli, a když se na něco necítí stoprocentně, raději do toho nešli.“

Tomáš Najman, dnes 18 let